Eduardo Vaz
MAR - CELA
A superfície inquestionável
da minha memória primordial
mar é uma livre imensidao
e cela sua reiterada negaçao.
Preferirei sempre,
a tona da semântica,
o mar a cela,
mas de marcela que é o mar,
que é a cela?
Pois nesta cela
acolhem-nos encantos
tao ternamente carcereiros,
que já nem sei se é
uma espécie de mar também,
uma imensidao livre
que aprisiona.
Falo nesta língua exótica,
que a minha volta
ninguém pode entender,
e sinto um sobressalto
de liberdade protegida
como é raro poder ser.
O que disser terá
o escasso valor
de uma articulaçao,
de uma quase respiraçao ruidosa,
e pouco importa a substância
do que diga,
ou articule,
ou respire,
as palavras serao o desenho
mimado pelos gestos que vem
de dentro do meu olhar.
E é o olhar que falará
pelas suas maos palavrosas
(um olhar colectivo de sussurros
a escorrer pela insensível brisa
que percorre este entre nós,
talvez um outro olhar cúmplice
deste meu olhar deslumbrado)
e dirá o que nenhumas palavras
poderao testemunhar.
Dirá tao improvável,
tao inacessível,
crer que este lugar fale
de outra coisa
a nao ser do fulgor da beleza
entre nós.
Dirá
nao discernir finitas identidades
ou fixas materialidades,
por serem excessivas,
inúteis ilustraçoes
dos elementos essenciais
e fantásticos desta oferenda,
e apenas isso, para nós, importa.
Dirá
ter agora percebido,
como é vital estar por
perto dessa essencia,
para poder merecer a luz,
como aqui, este sol todo
entre nós.
Dirá
na intimidade serena
de um aconchego livre e protegido
por esta língua insólita
- e paradoxalmente apropriada
por circunstantes emudecidos -
estar grato,
tao intensamente grato
de receber esta beleza toda,
e querer acordar do torpor
para continuar a sonhá-la.
4-02-2009
Eduardo Vaz
|
Eduardo Vaz
z portugalštiny přeložila Jiřina Nebesářová
MAR - CELA
Na nesporném povrchu
mé prvotní paměti
MAR-MOŘE je svobodná nesmírnost
a CELA, její stále opakovaná negace.
Dám vždy přednost,
na úrovni semantiky,
MAR-MOŘI před CELOU
ale u MARCELY, co je MAR-MOŘE
a co je CELA ?
Neboť v této CELE
nás vítají kouzla
tak něžně hlídající,
že už vůbec nevím, zda je to
také druh MAR-MOŘE,
svobodná nesmírnost,
která vězní.
Hovořím v této exotické řeči,
které kolem mě
nikdo nemůže rozumět,
a cítím záblesk
chráněné svobody,
jakou je možné cítit jen zřídka.
Co řeknu, bude mít
zanedbatelnou hodnotu
hláskování,
hlučného skoro-dechu
a nezáleží na podstatě
toho, co řeknu,
nebo vyslovím,
nebo vydechnu,
slova budou kresbou
napodobující gesta přicházející
z nitra mého pohledu.
A bude to pohled, který bude hovořit
svýma upovídanýma rukama
(pospolitý pohled šeptání,
tekoucí neznatelným vánkem,
který proplouvá tím mezi-námi prostorem,
možná i jiný sdílný pohled
tohoto mého užaslého vidění)
a řekne, co žádná slova
nemohou vypovědět.
Řekne,
že je tak nepravděpodobné,
tak nedostupné,
si myslet, že toto místo mluví
o něčem jiném než o třpytu krásy
mezi námi.
Řekne,
že nerozeznává konečné totožnosti
protože jsou nadbytečné,
nepotřebné ilustrace
prvků podstatných
a ohromných tohoto daru
a jen toto je pro nás důležité.
Řekne,
že nyní porozuměl,
jak je životně důležité být
blízko této podstatě,
abychom si mohli zasloužit světlo,
jako tady všechno to slunce mezi námi.
Řekne,
v zklidněném nitru
utěšení, svobodném a chráněném
tímto neobvyklým jazykem
- a paradoxně přizpůsobeným
zde přítomným, kteří oněmněli -
že je vděčný,
tak velice vděčný,
že dostává tuto všechnu krásu
a že by se chtěl probudit z tohoto strnutí,
aby o ní mohl dále snít.
Eduardo Vaz - 4-02-2009
z portugalštiny přeložila Jiřina Nebesářová |
